Na světě je spousta zemí a ještě víc krásných míst. Je jich tolik, že je nikdy nestihneme navštívit. I kdybyste šmejdili po světě celý život, nestihnete to. A tak si my lidi vybíráme, kam se podíváme. Aby se vybralo to nejlepší, to, co se prostě navštívit musí. A aby nám na to samozřejmě stačily peníze. I peníze jsou přece důležité. I ty rozhodují o našich možnostech cestování.

Když cestujeme, děláme to třeba proto, abychom si odpočinuli. Nebo abychom poznali něco nového a nezvyklého. Nebo abychom prostě vypadli z domu. Nebo co já vím proč ještě. Zkrátka cestujeme. Sbalíme si svoje saky paky a hurá někam pryč.

Někdo z našich lidí má svoje jisté a zůstává doma v Česku. Další má taky rád klid, a tak míří někam, kde se to Čechy aspoň hemží. Do sousedních zemí nebo třeba do Chorvatska, Řecka a tak.

Ale čím dál víc nás cestuje i dál, do exotiky. I na to už jsme si zvykli. Není to nic nenormálního.

Ze všech cest si pak přivážíme vzpomínky. A někdy taky suvenýry. Anebo nemoci. Jsme zvyklí na to, co máme u nás, ale v cizině mají i svoje vlastní nemoci, které chytíme a pak zamotáme našemu zdravotnictví hlavu. A na oplátku někdy něco zatáhneme i my k nim.

A právě kvůli nemocem je cestování v posledních měsících hodně těžké. Kvůli koronaviru se někam nedostaneme a někam si netroufneme. Poněvadž je s tím tolik zařizování a tolik starostí, že na to nemáme žaludek, abychom si to vyřizovali.

A snad to jednou zase bude lepší. I když to tak teď určitě nevypadá. Snad zase jednou budeme moct cestovat jako kdysi. Kdy jsme mohli, kam jsme chtěli, a většinou bylo to nejhorší, co nás potkalo, vízum. Které se sehnalo líp a jistěji než negativní test na koronavirus. Kvůli kterému nevíme, jestli se vůbec někdy někam podíváme. Nebo jestli budeme zase sedět doma a doufat, že nám nezakážou jezdit i do sousedních okresů. I to už tu přece bylo.